Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 136, 01-may-2004

Stažení USA?

Na počátku roku 2003 probíhala v USA a v celém světě velká debata, zda by měly SUA vstupovat do Iráku. Nyní se rozvinula debata, zda by se USA měly z Iráku stáhnout. Okupace vůbec neprobíhá tak, jak americké úřady doufaly a předpokládaly. Rozšiřuje se ozbrojený odpor Iráčanů. Americké síly jsou rozmístěny tak, že nedokáží kontrolovat irácké území. Iráčané jsou stále otevřeněji nepřátelští k USA a všem, kdo je podporují, a to včetně Irácké vládní rady, kterou dosadily USA coby svého věrného spojence. Centristické elementy establishmentu USA, které podporovaly rozhodnutí amerického prezidenta, a pokud byly v Kongresu, tak pro ně i hlasovaly, jsou nyní ve značných rozpacích a nevědí, jaké mají zaujmout stanovisko.

Jedním východiskem může být tvrzení (které je tím nejpřijatelnějším ospravedlněním, jaké bylo používáno skupinami, které usilovala o to, aby byl Sadám Husajn zbaven moci), že i když bylo ospravedlnitelné jít do Iráku, válka byla vedena špatně. USA se o ní pokusily s příliš malou armádou. Nepodařilo se jim „získat srdce a mysli“ iráckého lidu. Vláda neměla plán pro období po Sadámovi a dopustila se vážných chyb. To není z pohledu Bushovy administrativy příliš silný nesouhlas. Zjevným důsledkem takové kritiky je výzva ke zvýšení naší vojenské síly v Iráku, vynakládání více peněz na jeho obnovu a obnovení původní koncepce. To je stanovisko republikánských „kritiků“ jako např. senátorů McCaina a Hagela.

Vedení demokratů, a zejména senátor Kerry, jdou o krok dál. Tvrdí, že USA by měly „pozvat“ (požádat o pomoc) OSN a NATO, což měl podle nich Bush udělat už od začátku. Už se nezmiňuje fakt, že ani OSN ani NATO zřejmě nepřijmou pozvání do katastrofální oblasti, jíž vytvořily USA. Ale tito lidé mají jeden argument, který byl velmi jasně vyjádřen v úvodníku New York Times z 25. dubna: Tato strana uznala, že bylo omylem napadnout Irák bez široké mezinárodní podpory, a od té doby tu několik věcí nasvědčovalo tomu, že Bushova představa, že zde vytvoří stabilní demokracii, je pouhým snem. Ovšem opustit nyní Irák by znamenalo vytvoření tak strašlivé situace, že jsou USA povinny zůstat, dokud existuje jakákoli naděje, že bude dosaženo nějakého pokroku... Teď není chvíle vhodná k vycouvání a už vůbec ne k polovičatým řešením.

Jenže boj o Falůdžu a vítězství amerických ozbrojených složek v Nadžáfu ukázaly, že polovičatá řešení jsou jedinou realistickou volbou. „Úplná“ řešení slibují Spojených státům jen horší katastrofu.

Co by se ve skutečnosti stalo, kdyby se USA stáhly? Především potřebujeme vědět, co znamená ono „stažení se“ – jednalo by se o všechny vojáky nebo jen o některé, došlo by k němu okamžitě, brzy nebo „až se situace stabilizuje“? Je jasně vidět, že dnes v Iráku neexistuje žádná ústřední vláda a ani žádná armáda (protože USA rozpustily jedinou, kterou Irák měl). Je tam jen málo policejních sil. Zástupce OSN, Lakhdar Brahímí, říká, že doufá, že dosáhne dohody pokud jde o podobu nové centrální vlády koncem května. Šlo by patrně o „prozatímní“ vládu „odborníků“, a to až do uspořádání voleb, plánovaných na leden 2005.

Americký prokonzul Paul Bremer mezitím říká, že doufá v obnovu irácké armády s využitím některých starých generálů, kteří byli členy strany Baas pouze „nominálně“. Za to jej ostře napadl bývalý favorit Pentagonu Ahmed Šalabí, který má na starost „debaasifikaci“ Iráku. Šalábí, který není schopen ukázat, že by měl kdekoli v Iráku jakoukoli lidovou podporu se také staví proti plánu Brahímího, který by jeho (i jeho „stranu“) odstranil z vlády, pravděpodobně natrvalo. Takže tu nejspíš bude nějaká armáda kolem ledna 2005. Existují také různě důležité „milice“ – přinejmenším dvě kurdské, dvě šíitské a pravděpodobně jedna, která by mohla být snadno utvořena v sunnitských oblastech. To je zdroj často používaného argumentu, že pokud by Irák byl ponechán sám sobě, vypukla by v něm občanská válka. To se zdálo být pravděpodobnější před třemi měsíci. Americká nekompetentnost vytvořila nacionalistické vztahy mezi těmito rivalskými frakcemi. A americké vojenské akce ve Falůdží a Nadžáfu mohou vést k nové jednotě, nebo přinejmenším k něčemu, co bude dost silné na to, aby to postačilo k radikálnímu omezení pravděpodobnosti něčeho podobného tomu, co se v devadesátých letech 20. století odehrálo v Bosně.

Nedávno jsme se dozvěděli z knihy Boba Woodwarda, že Colin Powell připomněl Georgi W. Bushovi v době, kdy se rozhodoval o napadení Irák „zastaralou“ teorii intervence na zahraniční území: „Pokud je dobudete, vlastníte je.“ To je to, co nám nyní říkají New York Times: „USA jsou povinny pokračovat.“ Povinny? Určitě ne z hlediska práva. A z morálního hlediska? Podívejme se na to blíže.

Pokud někoho zraníte a zhoršíte tak jeho situaci, měl byste zůstat na místě a poskytnout mu pomoc? Ano, pokud to bude skutečná pomoc a bude chtěná osobou, jíž pomáháte. Ale určitě ne, pokud to situaci jen zhoršuje. Osobně nevím, že by Bremer a generál Abazáid něčemu pomáhali. Situace se stále zhoršuje. A Iráčané – a to i ti Iráčané, kteří byli dříve vůči útočníkům tak či onak přátelští – si nyní nejhlasitěji stěžují právě na to, že USA Irák značně poškozují, a zdá se, že se to bude stále zhoršovat. Důvod je jednoduchý. USA toho dnes mohou udělat pro mír a stabilitu v Iráku jen málo, o demokracii, jíž chtěly do Iráku údajně přinést ani nemluvě.

Iráčané mají dva zásadní důvody k hořkosti vůči americkým okupantům. Ti totiž zraňují (a zabíjejí) všechny možné lidi, kteří nejsou bojovníky ve svém pochopitelném úsilí chránit životy amerických vojáků a patrně též obnovit pořádek. A zadruhé (a to je pravděpodobně důležitější) Iráčané nejsou přesvědčeni o tom, že by Američané byť i jen chtěli odejít. A mají dobré důvody o tom pochybovat, i když o tom Bushovi úředníci tak dlouho mluví. USA v Iráku staví stálé vojenské základny. USA prohlásily, že „suverenita“, která má být obnovena 30. června je pouze „částečná“. Se suverenitou to je ale jako s panenstvím – buď suverénní jste anebo ne. Není nic mezi tím. Budou-li americké ozbrojené síly v Iráku moci jednat tak, jak budou pokládat za vhodné i po 30. červnu, země nebude svobodná – bude to kolonie.

Co tedy mohou USA dělat? Domnívám se, že vzhledem k tomu, že v zemi neexistuje žádná centrální vláda a armáda, by okamžité stažení USA skutečně mělo za následek chaos. USA by se ale mohly nyní zavázat k tomu, že předají 30. června prozatímní vládě plnou suverenitu (která by omezila uplatnění americké armády na plnění příkazů této vlády). Mohla by okamžitě umožnit obnovu irácké armády. A mohla by se zavázat k okamžitému stažení amerických sil řekněme k lednu roku 2005. A především by se do budoucna mohla zříct všech aspirací na americké vojenské základny v Iráku.

Znamená to nějaká rizika z čistě amerického úhlu pohledu? Ovšemže znamená. Nacházíme se ale ve slepé uličce, do níž USA dostala Bushova administrativa a tohle je nelepší způsob, jak z ní uniknout, a možná také jediný způsob. Bude nová vláda Iráku přátelská vůči USA? Velmi pravděpodobně ne. USA nedokázaly vyjít s Irákem ani v době, kdy byl u moci ve skutečnosti takřka bezzubý Sadám Husajn. Ale pokud uděláte nějakou skutečně velkou chybu, tou nejlepší věcí, jíž můžete udělat, je přiznat si to snažit se minimalizovat její následky. Udělá to George Bush? Takřka jistě ne. Udělá to John F. Kerry? Snad, ale rozhodně si tím nemůžeme být jisti.

Copyright Immanuel Wallerstein. Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora, e-mail: immanuel.wallerstein@yale.edu; fax: 1-203-432-6976.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center