I. Wallersten, 210, Jak ukončit válku v Iráku: dva konkurenční plány

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 210, 1.6.2007

Jak ukončit válku v Iráku: dva konkurenční plány

Existují pouze dva seriózní plány – možná bychom měli hovořit o spiknutí – jak ukončit válku v Iráku. Pro mnohé bude překvapením, že na jednom z nich pracuje George W. Bush a na druhém Moktadá al-Sadr. Oběma plánům je společné výchozí konstatování, že irácká válka je šlamastyka, v níž proponenti těchto plánů každým dnem stále víc prohrávají. Ale jinak jsou tyto dva plány či spiknutí v naprostém rozporu.

Když jdou věci naprosto špatně, realisté se vzdávají maximálních cílů a snaží se spokojit aspoň s něčím podstatným. Takže je třeba si položit analytickou otázku, co je naprosto podstatné pro George W. Bushe a co pro Moktadá al-Sadra.

Začneme-li Bushem, musíme nejdřív zapomenout na všechnu rétoriku a na cíle, které vyhlašoval při zahájení invaze do Iráku. Uvědomme si, jak je na tom dnes. Ztratil většinovou podporu veřejnosti pro iráckou válku (podle nejnovějších průzkumů spadla na jednu třetinu) a všechno se zdá naznačovat, že pokud nedojde k vojenském obratu, budou tato čísla koncem léta ještě horší. Pokud jde o vojenskou situaci, velitel vojsk USA v Iráku generál Petraeus působí jako skvělý kapitán potápějící se lodi a v irácké politice se neděje nic, co by odpovídalo přáním Spojených států. Republikánská strana riskuje, že za to draze zaplatí ve volbách roku 2008.

Takže kdybyste byli Bushem, co byste se pokusili zachránit? Na dlouhém seznamu cílů USA v Iráku je nejdůležitější položkou vytvoření trvalé vojenské základny USA v zemi. Z hlediska vnitřní politiky USA by si Bush nepochybně přál minimalizovat negativní dopad na volby roku 2008. A pokud považujete tyto dvě věci za priority, jak jich dosáhnout? Nedávno prosáklé informace naznačují, jaký komplot se tu chystá.

Jestliže by začátkem roku 2008 Spojené státy oznámily, že snižují počet svých vojáků v Iráku o polovinu, a že je stahují především z bojových operací, co by to mělo za následek? Především by to otupilo kritiku demokratů, že se nic nedělá pro snížení ztrát a bojového nasazení USA. Za druhé by se demokraté dostali do trapné situace, kdy by museli říct, jestli jsou pro trvalé základny v Iráku nebo ne. Je možné, že mnoho vůdců demokratů, snad i většina, by bylo pro základny. Je možné, že by v této politice pokračoval dokonce i demokratický prezident, pokud by byl roku 2009 zvolen.

O co by tím Spojené státy přišly? Patrně by ztratily schopnost každodenního zasahování do irácké politiky. Také by mohly přijít o ropný zákon, který by měl podle přání Bushe (i demokratů) přijmout irácký parlament. Patrně by tím zesílil nepřímý vliv Íránu v Iráku. Ale Spojené státy by měly základny, a to by zmírnilo obviňování republikánské strany z odpovědnosti za irácké fiasko.

Mohou to Spojené státy udělat? Právě zde vstupuje do hry protiplán (nebo protispiknutí) Moktadá al-Sadra. Opět zapomeňte na rétoriku a na to, co si al-Sadr možná přál roku 2003. Podívejte se na jeho dilemata. Je silný politicky i vojensky, ale má v Iráku mocné protivníky. Má organizaci, kterou ale úplně neovládá. Pokud by se Spojené státy kvapně stáhly, není vůbec jasné, jestli by z následného ještě většího chaosu vyšel jako vůdce.

Takže jaká je jeho bilance? Chce, aby se Spojené státy úplně stáhly, a přeje si v Iráku dostatečně silnou ústřední vládu. Je samozřejmě vůdcem šiítů, ale také iráckým nacionalistou. Jeho základna je v Bagdádu a příliš mnoho federalismu by vážně ohrozilo jeho životaschopnost. Na čem by byl ochoten se dohodnout? Jaké je jeho spiknutí?

Odpověď se zdá být jasná, protože o záměru se jedná zcela veřejně. Al-Sadr se chce dohodnout se sunnitským odporem. Má s ním trojí společný zájem: přimět vojska Spojených států k odchodu, držet na uzdě násilí mezi sunity a šiíty, jež se nyní vymyká kontrole, a vytvořit relativně silnou ústřední vládu. Součástí dohody by musela být větší účast sunnitů (ba i baasistů) ve vládě. Zahrnovala by ale také společnou akci, která by zbavila Irák elementů sítě al-Kajdá. A také odmítnutí ropného zákona. Této poslední věci by se pravděpodobně dalo dosáhnout snadno, protože uvedený zákon v Iráku nepodporuje skoro nikdo, i když z různých důvodů. A skoro všichni budou proti trvalým základnám USA.

Čeho by se al-Sadr musel vzdát? Především svého hlubokého odporu vůči baasistům. Zvládl by to? Je zde řada vnitřních překážek: jeho rivalové mezi šiíty, Kurdové i Spojené státy, možná také Íránci. Zvedne ale vysoko prapor iráckého nacionalismu, a to může mít v Iráku hlubokou odezvu.

Tato dvě spiknutí se začnou otevřeně střetat roku 2008 a 2009. Zatím není jisté, které z nich zvítězí.

Překlad z angličtiny se souhlasem autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center