I. Wallersten, 228, Co může změnit?

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 228, 01/03/08

Co může změnit?

Zdá se být velmi pravděpodobné, i když ne zcela jisté, že kandidátem Demokratické strany na prezidenta bude Barack Obama. A zdá se být velmi pravděpodobné, že vyhraje zápas s Johnem McCainem. Také se zdá být téměř jisté, že se zvětší převaha demokratů jak v Senátu, tak ve Sněmovně reprezentantů. Takže se zdá, že Obama nastoupí do úřadu s poměrně silným mandátem od voličů.

Zeptáme-li se, jak to Obama dokázal, ačkoliv vstoupil do soutěže před nějakými šesti měsíci jako mladý politik bez větších šancí, odpověď se zdá být jasná. Zdůrazňuje téma „změny“ a toto téma podle všeho našlo odezvu u voličů, včetně mnoha lidí, kteří dříve nehlasovali. Změna je samozřejmě mnohoznačné slovo a ti, kdo se s ním ztotožňují, ho chápou různě. Zdá se ale, že téma „změny“ reaguje na vysokou míru obav o celkovou situaci v zemi a ve světě, které dnes vládnou ve Spojených státech. Tyto obavy jsou nejvyšší ve dvou oblastech: pokud jde o válku v Iráku a stav ekonomiky.

Většina voličů se podle všeho domnívá, že válka v Iráku je šlamastika a že invaze do této země byla chybou. Pokud jde o ekonomiku, voliči podle všeho říkají, že se jejich životní úroveň v současnosti snižuje, a velmi se obávají, že bude dál klesat. Takže v podstatě popírají dvě hlavní linie argumentace Bushova režimu a současně ho činí do značné míry odpovědným za své obavy. Je méně jasné, jaké konkrétní změny si voliči přejí, ale něco chtějí.

Vedle tématu změny upoutává Obama ještě jednou věcí. Je to otázka stylu. Říká, že je ochoten mluvit s kýmkoli – na mezinárodní úrovni jak s předpokládanými nepřátelskými silami, tak s předpokládanými spojenci, vnitřně s lidmi ze všech politických stran. To kontrastuje s Bushovým neustálým zdůrazňováním, že existuje spousta nejrůznějších skupin, s nimiž Spojené státy nesmí v žádném případě „vyjednávat“.

Přitažlivost Obamova stylu spočívá za druhé v tom, že neustále opakuje „ano, my to dokážeme!“. Toto téma si vypůjčil od legendárního vůdce hispánských zemědělských dělníků Cesara Chaveze, jehož heslem bylo „¡Sí, se puede!“ Oslovuje jím zejména všechny, kdo mají pocit, že je politický systém USA odsouvá stranou a že jim toto téma dodává novou sílu.

Takže nyní, když se Obama zdá být tak blízko prezidentskému úřadu, začíná v médiích, na internetu a ve veřejnosti intenzivní debata o tom, jaké změny má doopravdy v úmyslu. Podle mého názoru je to nesprávná otázka. Skutečná otázka zní, jaké změny bude Obama schopen udělat - což je něco zcela jiného.

Obama je znám jako liberální demokrat, který byl proti irácké válce a ve svém jednání se pohyboval vždy nalevo od středu, někdy vší silou, někdy velmi opatrně. Do Bílého domu chce určitě přinést odlišný styl. Jak radikálně odlišnou politiku má v úmyslu uskutečňovat je mnohem méně jasné. Ovšem i za předpokladu, že je politicky radikálnější, než se jeví navenek, pořád zůstává otázkou, co může udělat. Prezidenti Spojených států mohou nepochybně ovlivňovat politiku důležitým způsobem, jak ostatně dokázal i George W. Bush, ale jsou také zajatci svého úřadu. Stojí proto za posouzení, jaké možnosti výběru má Obama v zahraniční politice, v hospodářské politice a ve volnější aréně, kterou bychom mohli nazvat kulturní politikou.

V zahraniční politice je nejnaléhavější a vše ostatní zastiňující otázkou Střední východ – nejen pokud jde o Irák, ale také Afghánistán, Írán, Pákistán a Izrael/Palestinu. Bush se ze všech sil snaží, aby svému nástupci svázal ruce. Vychází ale z chybné domněnky, že politika Spojených států na Středním východě je primárně v rukou vlády USA. Myslím si, že už to dnes není pravda. V tomto regionu působí celá smršť různých sil, jejichž nasměrování je daleko za hranicemi omezené moci vlády Spojených států.

Ohromná vlna antiamerického nacionalismu nabírá zvolna ale jistě páru v Iráku. Tálibové opět plíživě získávají faktickou moc v Afghánistánu a hrozí, že jako vedlejší produkt naruší fungování NATO jako mezinárodní síly. V Pákistánu se zdá, že Spojeným státům nezbývá než tiše se modlit, aby jejich stále méně populární přítel Parvíz Mušarraf dokázal zvládnout současnou bouři. Íránci došli k závěru, že mohou jednoduše opovrhnout Spojenými státy beztoho, že by jim hrozilo reálné nebezpečí. A jak Izrael, tak Palestinská správa stojí na stále nepevnější půdě jak vnitřně, tak mezinárodně. Condoleezu Riceovou skoro všichni ignorují. Bude se s Obamovým ministrem či ministryní zahraničí zacházet jinak?

Jestliže tato smršť zlikviduje politiku Spojených států na Středním východě, jestliže dokonce budou stažena vojska USA z Iráku, vyplyne z toho, že se západní Evropa, Rusko, Čína a Latinská Amerika skutečně sblíží se Spojenými státy, i když budou oceňovat Obamův přátelštější a inteligentnější styl? Hlubší geopolitické trendy jdou proti Spojeným státům. Obama si může vést lépe než Bush, ale o kolik lépe?

Věci nevypadají příliš odlišně, když se podíváme na stav hospodářství USA. Demokratická administrativa povede jinou politiku ve zdaňování, zdravotnictví a péči o životní prostředí. A je pravděpodobné, že chudších 80% obyvatelstva na tom bude lépe. Pracovní místa v průmyslu se však nevrátí, ani kdyby Spojené státy zrušily své neoliberální obchodní pakty. Také touto arénou táhne smršť, možná ještě mohutnější než geopolitická smršť na Středním východě, a Spojené státy nemají kontrolu na tím, jak se odvíjí.

Zůstává jedna oblast, v níž Obama může mít určitý prostor k jednání a kterou jsem volně nazval kulturní arénou. Jeho kampaň mobilizuje lidové vrstvy, jež získávají na síle a nezávislosti. Jsou to ti, kdo říkají „ano, my to dokážeme“. Obama možná napomohl k zažehnutí tohoto plamene, z něhož se ale nyní stává soběstačná síla, jež bude mít značný vliv na počínání Obamy v úřadě prezidenta. V širším smyslu ho tato síla bude tlačit jako prezidenta doleva, a to jako přímo, tak svým vlivem na členy Kongresu.

Je velmi těžké říci, kam přesně tato síla Obamu dotlačí. Je ale možné, že její účinek bude srovnatelný s dopadem takzvané náboženské pravice na politiku Republikánské strany v posledních třiceti letech. Martin Luther King Jr. řekl „mám sen“. Byl to sen o odlišných Spojených státech s odlišnými prioritami a mnohem rovnostářštějšími mravy. Jestliže následující období povede byť jen k částečnému uskutečnění takového snu, bude to samozřejmě mít dlouhodobý dopad na roli, kterou Spojené státy sehrávají a chtějí sehrávat ve světosystému. Bude to mít dlouhodobý dopad na to, jaký typ ekonomických struktur si pro sebe podrží Spojené státy a jaký si podrží svět.

Změna je doopravdy možná a může to být změna velmi pozitivní. Všechno závisí mnohem méně na Obamovi než na nás ostatních. Ale Obama by mohl, pouze mohl, dát nám prostor, v němž by ono „my“ z hesla „ano, my to dokážeme“ mohlo povznést jeho samého i Spojené státy.

Překlad z angličtiny se svolením autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center