I. Wallersten, 234, Jak skončí válka v Iráku

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 234, 1.6.2008

Jak skončí válka v Iráku

Až bude Barack Obama zvolen prezidentem, zjistí, že dostat vojska z Iráku domů je obtížné. Ale až se Muktada al-Sadr stane ministerským předsedou Iráku, popud k okupaci skončí. Obama a Pentagon budou možná dokonce moci vyhlásit „vítězství“.

Všechny zraky se soustřeďují na prezidentskou kampaň v USA, kde kandidáti zaujímají ke skončení války v Iráku velmi rozdílné postoje. Pohledy se ale upírají na nesprávné místo. Jsem přesvědčen, že je docela jisté, že příštím prezidentem Spojených států bude Barack Obama. A jeho názory na válku v Iráku jsou skoro úplným opakem názorů jeho rivala McCaina. Obama byl proti invazi USA od samého začátku. Je přesvědčen, že pokračování ve válce škodí všem – Spojeným státům, Iráku, zbytku světa. A říká, že se bude snažit stáhnout všechna vojska USA do šestnácti měsíců.

Jakmile bude Obama v úřadě, nepochybně zjistí, že se kolem definice stažení rozpoutá ve Spojených státech velká kontroverze a že dosáhnout vyhlášený cíl nebude tak snadné, pokud to bude pouze záležitostí vnitřní politiky Spojených států. Skončení války v Iráku však nebude záviset na Obamovi nebo na Spojených státech. Klíčem k ukončení války je to, co se děje v irácké politice, ne v politice USA.

Troufám si neprozřetelně předpovědět, že někdy v roce 2009 (nebo nejpozději roku 2010) bude ministerským předsedou Iráku Muktada al-Sadr a že al-Sadr ukončí válku. Podívejme se na nejpravděpodobnější průběh událostí. Světová média nás každodenně upozorňují na to, co se dnes považuje za definitivní rozkol v politickém životě Iráku. Jsou tam tři hlavní etnické skupiny: šiíté, sunnitští Arabové a Kurdové. Každá z nich obývá v podstatě specifické území. Nejdůležitější výjimkou je hlavní město Bagdád, který má smíšené sunnitské a šiítské obyvatelstvo, ačkoli i zde jsou tyto skupiny územně soustředěny ve specifických částech města.

Navíc, jak už dnes asi všichni víme, každá z těchto zón má své vlastní vnitřní sváry. Existuje několik šiítských stran; každá z nich má zřejmě k dispozici vlastní milici a mezi skupinami existují dlouhodobé antagonismy. Dvěma hlavními jsou skupina vedená al-Sadram a skupina známá jako SCIRI, kterou vede Abdul-Aziz al-Hakim. Sunnitská území vypadají méně jasně. Jsou tam šejkové a někdejší členové strany Baas napojení na různé politiky v irácké legislativě. A je zde také malá ale důležitá skupina džihádistů, většinou neirácká a nějak napojená na al-Kajdá. V kurdské zóně jsou pak dvě soupeřící strany, k tomu navíc křesťanská a turkmenská menšina.

Tato složitá paleta není ve skutečnosti o nic složitější než poměry, které existují v mnoha zemích světa. Jen pomyslete, jak by se dala popsat spleť skupin zasahujících do politiky v USA. Takže pokud máme pochopit, co se v Iráku nejpravděpodobněji stane, musíme z této rozmanitosti vybrat nejpodstatnější otázku nebo otázky.

Domnívám se, že pro Iráčany je z jejich domácích problémů nejdůležitější, jestli Irák přežije jako jednotný stát a zda bude schopen obnovit své dřívější silné ekonomické a geopolitické postavení v regionu. Kdo je proti tomu? Ve skutečnosti se proti obnovení a oživení iráckého nacionalismu vážně staví pouze dvě skupiny – Kurdové a šiítské síly vedené al-Hakimem. Druhá z nich sní o autonomním, ba dokonce nezávislém jižním Iráku, který by ovládla i s jeho bohatými nalezišti ropy. Chce přerušit všechny svazky se sunnitskými regiony. A chce vážně oslabit tábor al-Sadra,, který je sice silný i v tomto regionu, ale v Bagdádu nemá fakticky žádného protivníka. Pokud by se podařilo odříznout Bagdád od jižních oblastí, byl by al-Hakímův tábor schopen jak se domnívá zničit tábor al-Sadra.

Kurdové samozřejmě sní o nezávislém kurdském státě. Jsou ale neobyčejně pragmatičtí. Vědí, že by vnitrozemský kurdský stát sotva přežil. Pravděpodobně by do něj vtrhlo Turecko a možná i Írán. Spojené státy by pravděpodobně udělaly velmi málo a celá věc by jim byla velmi nepříjemná. A Izrael by byl nepodstatný. Takže Kurdové jsou jasně ochotni dohodnout se na pokračování faktické autonomie v rámci jednotného Iráku. Je pravda, že se pořád hádají s ostatními o to, kdo bude kontrolovat Kirkúk. Pochybuji, že ho dostanou, a tuším, že se v této věci omezí nanejvýš na hlasité reptání.

Podívejme se teď na ostatní. Sunnitské arabské síly jsou také vcelku vzato docela realistické. Uvědomují si, že je nemožné vrátit se k Iráku, který by jednostranně ovládaly. O co jim dnes ve skutečnosti jde, je dostatečný podíl na politické mašinérii státu a jeho zdrojích (protože v jejich oblasti není prakticky žádná ropa, aspoň ne prozatím). Ačkoliv nemohou doufat v Irák ovládaný sunnity, mohou si dělat naděje na Irák, který obnoví svou někdejší čelnou roli v arabském světě, z čehož by měly nepochybně prospěch individuálně i jako celek.

Takže v konečném důsledku jsou klíčovou skupinou šiíté. Muktada al-Sadr dává od začátku jasně najevo, že chce jednotný Irák. Zaprvé jedině tak mohou jeho lidé v Bagdádu přežít a prosperovat. A zadruhé al-Sadr věří v Irák. Jistě, on sám a jeho přívrženci za baasistů velmi trpěli. Ale s reformovanými a značně oslabenými baasisty je ochoten jednat. To jasně prokázal v průběhu dvou posledních let. Poskytl morální podporu lidem ve Falúdži, když na ně předloni zaútočily síly USA. A ti mu to oplatili za nedávných bojů v Bagdádu, když síly USA obdobně zaútočily na jeho lidi.

Zůstává nám jeden významný hráč, velký ajátoláh Ali al-Sistání, nejvýznamnější duchovní vůdce šiítů v Iráku. Al-Sistání hraje od samého začátku invaze USA opatrnou politickou hru. Jeho prioritou je udržet šiíty pohromadě. Většinu času nic neříká. Ale v rozhodujících okamžicích je připraven zasáhnout. Když L.Paul Bremer, dávný prokonzul USA, chtěl vytvořit iráckou vládu víceméně podle vlastního rozhodnutí, al-Sistání trval na volbách a Spojené státy musely ustoupit. Výsledkem bylo, že al-Sistání dostal vládu, v níž dominovali šiíté. Když docházelo k příliš mnoha bojům mezi tábory al-Hakima aal-Sadra, vyjednal klid zbraní.

Co chce al-Sistání? Pokud jde o náboženství, přeje si, aby se jeho sídlo Nadžáf zase stalo teologickým centrem celého šiítského světa na úkor Qomu v Íránu, který převzal tuto roli zejména po íránské revoluci roku 1979. Geopoliticky to vyžaduje silný Irák schopný jednat s Íránem jako rovný s rovným. A aby měl silný Irák, al-Sistání potřebuje, aby byl Irák jednotný a v podstatě se zbavil okupace USA.

V současnosti se Spojené státy pokoušejí přimět Irák k podepsání dlouhodobé vojenské dohody, která by na neurčitou dobu zaručila americké základny. Nynější irácký ministerský předseda Nuri al-Maliki se pokouší manévrovat tak, aby obešel dokonce i hlasování v parlamentu. Muktada al-Sadr volá po referendu. Stejně tak podle všeho al-Sistání. Referendum samozřejmě znamená odmítnutí dohody.

Takže se zdá logické, že se v roce 2009 sejdou al-Sadr, al-Sistání, sunnité a dokonce i Kurdové na platformě národní jednoty a úplného odchodu USA bez zřizování dlouhodobých základen. Muktada al-Sadr to uskuteční jako předseda vlády. Al-Hakim bude nespokojen, ale al-Sistání ho udrží v linii. Íránci nebudou mít vyhraněné stanovisko. V USA bude veřejnost společně se znalci ohromena relativním klidem v Iráku. A prezident Obama i Pentagon nebudou mít moc na vybranou. Dají svůj laskavý souhlas. Možná dokonce vyhlásí, že „zvítězili“.

Z angličtiny přeložil se souhlasem autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center