Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 236, 1.7.2008

Když se tvrdí hoši rozhodnou být diplomaty

Pro prezidenta George W. Bushe a jeho neokonzervativní kotérii bylo věcí cti, aby s režimy, které se jim nelíbily, jednali tvrdě a ne s diplomatickým pochlebováním. Roku 2002 odsoudil Bush ve své Zprávě o stavu Unie „osu zla“ – skládající se z Iráku, Íránu a Severní Koreje – a oznámil, že Spojené státy nebudou s těmito režimy jednat, ale usilovat o jejich odstranění.

Krátce potom Bush odvolal rámcovou dohodu z roku 1994, kterou vyjednala Clintonova administrativa se Severní Koreou, na což tato země odpověděla opětovným spuštěním svého jaderného reaktoru a ukončením spolupráce s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (International Atomic Energy Agency, IAEA). Spojené státy poté odmítly dvoustranná jednání se Severní Koreou a požadovaly, aby veškeré diskuse probíhaly v rámci takzvaných šestistranných jednání (Spojených států, Severní Koreje, Jižní Koreje, Číny, Japonska a Ruska) jako jediné formy kontaktu.

Roku 2006 Severní Korea oficiálně odpálila jadernou zbraň. Krátce poté s ní Spojené státy zahájily dvoustranná jednání, která předtím odmítaly. První konkrétní výsledky tohoto jednání byly oznámeny v červnu 2008. Severní Korea vyhodila do povětří jadernou věž. Spojené státy zrušily sankce, které uvalily na Severní Koreu podle Zákona o obchodování s nepřítelem (Trading-with-the-Enemy-Act) a poslaly jí potravinovou pomoc. Americká strana to označuje za „dílčí pokrok“.

Návrat Spojených států k diplomacii a akceptování dílčích pokroků odsoudili neokonzervativci, kteří jsou dnes mimo vládu, kupříkladu John Bolton, jako „opravdu smutný den,“ kdy byly Spojené státy „vzaty na hůl“. Má se za to, že viceprezident Cheney prohrál vnitřní bitvu se zastánci jednání jako je ministryně zahraničí Riceová a ministr obrany Gates. Příznivci jednání v administrativě to uvítali jako „diplomatický úspěch“. Jiní podotkli, že kdyby Spojené státy neodmítly rámcovou dohodu, Severní Korea by možná nikdy nedokázala odpálit jadernou zbraň. Z toho podle jejich názoru plyne, že odmítnutí jednání ve skutečnosti napomohlo, aby se Severní Korea stala jadernou mocností, namísto aby tomu zabránilo.

Co se stalo mezi léty 2002 a 2006, že Spojené státy přešly od „tvrdé linie“ k „diplomatickému“ přístupu? To je snadné zjistit. Válka v Iráku se stala fiaskem, které (společně s Afghánistánem) plně zaměstnalo veškerý vojenský aparát USA. Když Severní Korea odpálila jadernou zbraň, americké ozbrojené síly daly prezidentovi Bushovi jasně najevo, že proti ní nemohou v žádném případě podniknout další vojenskou akci. Takže když už měli Severokorejci bombu, jedinou reálnou možností zůstala diplomacie. Spolknout to nebylo pro Bushe snadné, ale co jiného mu zbývalo? Bude tato „diplomacie“ fungovat v tom smyslu, že přiměje Severní Koreu, aby se vzdala všech jaderných zbraní? Možná ne. Ale co jiného mohou Spojené státy dělat?

Podívejme se teď na Izrael. Ten vždy dával přednost tvrdé linii před diplomacií. Izraelci nejdřív nechtěli připustit, že existuje Palestina, se kterou je třeba jednat. Pak nechtěli mluvit s Arafátem a PLO, dokud „neuznají“ Izrael a nevzdají se všeho násilí. Když jim pak první intifáda ukázala, že Izrael stojí před vážným problémem vnitřní vzpoury Palestinců, vyslovili souhlas s takzvanými dohodami z Osla, jež zavedly velmi omezenou formu faktické kontroly Palestinské správy nad některými částmi Gazy a Západního břehu. Pak po druhé intifádě Izrael opět bojkotoval Arafáta a s jeho nástupcem Mahmúdem Abbásem obnovil jen velmi nesoustavné rozhovory.

Roku 2006 byly v Palestině volby. Abbásova strana Fatáh byla poražena Hamásem, který oficiálně odmítal uznat legitimitu státu Izrael. Takže se Izrael opět vrátil ke „tvrdé“ linii. Nechtěl vést rozhovory s Hamásem, dokud ten nezmění své základní stanovisko. Vláda USA podporovalo tento postoj Izraele od samého začátku.

Roku 2007 se Palestina vnitřně zhroutila. Abbás jako prezident propustil premiéra, který byl z Hamásu. Hamás odmítl uznat oprávněnost tohoto kroku. Čistým výsledkem bylo, že Hamás úplně ovládl Gazu a Abbásovy síly víceméně ovládly Západní břeh. Byly tady najednou dvě vlády. Izraelci a Spojené státy uznaly pouze Abbásovu vlády a snažily se všemi způsoby izolovat Hamás a tedy Gazu, přičemž zavedly přísnou kontrolu pohybu lidí a zboží do Gazy a z ní.

Na světové scéně Izrael a Spojené státy požadovali, aby všichni ostatní dodržovali jejich totální bojkot Hamásu, což také Evropská unie a Organizace spojených národů do značné míry činily. Trvali dokonce na tom, aby bojkot dodržovali také jednotlivci. Když jeden z poradců Baracka Obamy prozradil, že z titulu svého hlavního zaměstnání dostal za úkol stýkat se s Hamásem a také to dělal, na Obamu začali okamžitě tlačit, aby s tímto poradcem přerušil vztahy. Obama vyhověl.

Nyní izraelská tvrdá linie z čista jasna ustoupila diplomacii. Hamás a Izrael uzavřeli 18. června oficiálně příměří, v němž se obě strany zavázaly k přerušení všech vojenských akcí proti druhé straně, přičemž byla zrušena omezení na hranici. Spojené státy tento krok podpořily. Izraelský kabinet ho schválil pouze se čtyřmi abstencemi. Zajisté, zastánci tvrdé linie v Izraeli a v židovské komunitě USA tuto dohodu okamžitě odsoudili ze stejných důvodů, z jakých neokonzervativci odsoudili dohodu USA s Severní Koreou. Prohlásili, že příměří nebude fungovat, protože nevydrží. Možná ne. Pak ale 29. června Izrael na svůj krok navázal druhou diplomatickou dohodou. Akceptoval velmi spornou výměnu zajatců s Hizbaláhem. Za dva zajaté izraelské vojáky, nyní už pravděpodobně mrtvé, Izrael propouští významnou postavu Hizbaláhu odpovědnou za vraždy Izraelců.

Proč přešel Izrael od tvrdé linie k diplomacii? Bylo zde nepochybně mnoho vnitřních ohledů souvisejících s volbami. Skutečnou příčinou je ale zjištění Izraelců, že nedokáží vojenskými prostředky skoncovat s palestinským ostřelováním izraelských měst. A své závěry z toho vyvodili všichni. Abbás znovu zahájil jednání s Hamásem. Egypťané tlačili na Izraelce a Američany, aby udělali totéž. A Izraelci jsou zřejmě ve slabší diplomatické pozici než před dvěma lety, o Arafátových časech nemluvě. Mezitím Francouzi došli k závěru, že nyní mohou na Izraeli pokojně požadovat vážné ústupky. Budou mít stejnou odvahu američtí politikové ve vládě i mimo ni? Pokud jde o Hizbaláh, Izrael se ho snažil vojensky zničit a naprosto v tom selhal. Byla to trapná demonstrace mezí izraelské vojenské moci.

Tvrdá linie funguje, pokud máte dost síly na její prosazení. Diplomacie je věc vnucená silnější straně, pokud je konflikt oboustranný. To teď zjišťují Spojené státy v Severní Koreji a Izraelci v palestinské Gaze a Libanonu – trochu pozdě. Ale lépe pozdě než nikdy. Bude nyní dovoleno nám ostatním, abychom poskytovali podporu stejnému typu diplomatických vztahů, které Bushův režim a izraelská vláda legitimizovali, a abychom se v nich angažovali?

© Immanuel Wallersten, komentář č. 236, 1.7.2008

Z angličtiny se souhlasem autora přeložil Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center